Dříve psal své komentáře do tisku, nyní se objevuje před kamerou se svým vlastním pořadem. Jindřich Šídlo prochází svou novinářskou cestu více než 25 let. V rozhovoru zavzpomínal na svou cestu od řadového redaktora v týdeníku Respekt až po jednoho z nejlepších satirických komentátorů v České republice.
Nedávno jsme byli na diskuzi s Jánem Simkaničem z Deníku N, kde nedokázal definovat, co jsou vlastně Seznam zprávy. Jde spíše o televizní či online zpravodajství?
Já upřímně nevím, jestli je to třeba nějakým způsobem pojmenovávat, ten výsledek je vidět. Dříve se v nich objevovalo více videa, než je třeba na Aktuálně.cz. Zároveň ale existuje Televize Seznam, což jejich činnost také ovlivňuje. Netuším, zda je potřeba přemýšlet, o co se jedná. Je to online zpravodajství na prominentním místě českého internetu.
Vy máte vlastní pořad Šťastné pondělí. Jak dlouho trvá vytvořit jeden díl?
Celý týden. V pondělí máme porady, ve čtvrtek ráno děláme konečné úpravy a večer natáčíme. Tomáš Dusil to pak sestříhá, v sobotu to pošle, a poté kontrolujeme, jestli je vše ok.
Jaké má, dle Vás, Šťastné pondělí cílovou skupinu?
My si většinou děláme legraci, že jsou naší cílovkou lidé z korporátů, kteří dělají od devíti do pěti a starší ženy. Je to mířeno na lidi, kteří se zajímají o politiku a dle čísel, které máme k dispozici, by se mělo jednat o menší věkový průměr, než má Seznam.
A jaká jsou tedy průměrná čísla?
To Vám přesně neřeknu, nicméně Seznam, jako takový, mívá spíše starší publikum, přičemž my snad přitahujeme i ty, kteří jsou mladší.
Jste tedy mainstreamem?
Jelikož působíme na Seznamu, který zajímá širokou veřejnost, tak asi ano, nicméně určitě ne tím názorovým. Alespoň já se za něj nepovažuji, jelikož dnešním mainstreamem v tomto ohledu je těch 115 hlasů ve sněmovně společně se Zemanem, k čemuž rozhodně nepatřím.
Jste rád za to, že zajímáte právě i sledující, jež jsou narozeni později?
Samozřejmě. Já se teď vůbec nechci domýšlivě srovnávat, nicméně ve Spojených státech amerických (USA) vycházejí texty, na jejichž základě fungují tyto typy pořadů. Tam je to tedy Late night show, ke které jsme ještě nedospěli, a to ani jako země ani jako my osobně. Tam je to pro spoustu mladých lidí zdrojem zpráv o politice. My zatím na takové úrovni nejsme, ale když dokážeme „trefit“ tento typ sledujících, tak jsme za to opravdu rádi.
Kam se bude Šťastné pondělí vyvíjet? Bude další projekt?
Vnímáme jasný vývoj oproti minulým létům. Vyzkoušeli jsme si dvakrát, že umíme udělat představení před publikem. Reakce jsou tam úplně jiné, než když koukám na kameru ve studiu. Vytvořit díl do divadla je složitější, ale možná tudy vede cesta. Plán máme, zatím nikdy realizovaný, ale je tu.
Rozdíl mezi českou a zahraniční scénou je obrovský
V České republice je i spousta dalších lidí, dělajících podobnou tvorbu, kteří jsou mladší než vy. Víte o jejich tvorbě?
Ano, osobně se znám třeba s Luďkem Staňkem, který dělá něco podobného. Dále zmíním Konstantina Sulimenka a jeho Hroty týdne. Ten mimochodem nyní dělá pro nás a je velice šikovný. Má velký přehled směrem ven, ale třeba mu musíme říkat, co se stalo v roce 1995 (smích). Trochu využíváme toho, že v pořadu uvádíme mladého kluka do života. Co se týče dalších, tak spoustu tváří člověk zahlédne a já osobně to sleduji třeba na YouTube.
Máte tedy nějakého oblíbence?
To ani ne, já se spíš snažím dívat na videa v angličtině, takže nejsem ten typ, co by týden, co týden sledoval českou scénu.
Zmiňujete, že koukáte na videa v anglickém jazyce. Je dle Vás nějaký rozdíl mezi českým a zahraničním divákem?
Mezi diváky nevím, nicméně rozdíl mezi zahraniční scénou a tím, o co se tu snažíme my, je obrovský. Je to dáno jednak možnostmi, které mají, a také penězi. John Oliver může například nechat několik týdnů svůj rešeršní tým zjišťovat, jaké budou dopady Brexitu. To je věc, kterou my tady nikdy neuděláme, jelikož oni mají za sebou větší instituce, dále více finančních prostředků úplně na všechno, přičemž my jsme taková „domácí výroba“.
Vyplatilo se mi, že jsem na nic nespěchal
Přesuňme se nyní k Vám. Jaká byla cesta od dvacetiletého, studovaného novináře až k největšímu satirikovi na českém internetu?
Tak já se nepovažuji za největšího satirika. Začínal jsem v Českém deníku, přičemž se dá jednoduše dohledat, kde všude jsem byl. Ono se mi vlastně vyplatilo, že jsem na nic nespěchal.
Nespěchal?
Tenkrát v devadesátých letech bylo všechno zrychlené. Mohli jsme vidět například třiadvacetileté šéfredaktory, což se mně naštěstí nestalo. Já jsem na to šel pomaleji. Dlouhou dobu jsem dělal v Respektu, kde se mnou vymetali každý roh, za což jsem také rád a vzpomínám na to. Poté jsem strávil několik let jako parlamentní zpravodaj, pak jsem dokonce zkusil i televizi. Tímto jsem se postupně dostal do bodu, kdy jsem si řekl, že už jsem v žurnalistice zkusil vše a přemýšlel jsem, co dál. Mohl jsem denně psát komentáře, což by mě bavilo a asi i uživilo, nebo zkusit něco jiného.
Pokračujte…
Potom přišla svým způsobem náhoda se Seznam Zprávami, kdy jsem ještě v létě 2016 vůbec netušil, že tam v září začnu působit, jelikož jsem tehdy akorát řešil narození dcery. Pak se ovšem na této platformě objevil i Tomáš Dusil, což je vlastně spoluautor Šťastného pondělí, a tak mě napadlo, proč toho nevyužít, když Vám život tuto příležitost nabídne. Mě bavilo psát satirické texty na Poslední stranu v Hospodářských novinách, takže toto byl vlastně takový přirozený posun.
Jakou novinářskou zkušenost považujete za svoji nejcennější?
Určitě to, že jsem pracoval v Respektu s tím, že jsem z něj poté dokázal v dobrém odejít, což není lehké. Také jsem hrozně rád, že jsem mohl vidět, jak se tato profese dělá v zahraničí, jelikož jsem působil na stážích v USA i Velké Británii. Je třeba zde také zmínit i televizi, i když se to u mě zdá lehce absurdní, nicméně zkušenost je to k nezaplacení.
Pamatuji si jen některé komentáře
Ve kterém ze svých komentářů jste se nejvíce spletl?
Asi ve spoustě, obávám se, ale nevím. Vlastně jsem napsal komentář v létě 2013, že se Bohuslav Sobotka nestane premiérem, což mi ale paradoxně málem vyšlo. Kdyby tehdy Michal Hašek neudělal chybu s Lány, tak si myslím, že by se jím nestal.
Není pracovním postižením, pamatovat kdy jste napsal jaký komentář?
Není, já se tomu jen nebráním, ale netrénuji, kdy se kdo stal premiérem a kolik měla jaká strana ve volbách procent. Jen si některé věci pamatuji.
Z Respektu mě málem vyhodili
Našli jsme Váš nejstarší článek na internetu z roku 1992, kdy jste už psal pro týdeník Respekt, a to s titulkem: „Mohou přijít i atentáty“. Pamatujete si na něj?
Ano, moc dobře. Byl to tehdy rozhovor s poslancem Bílým, což byl tehdy takový exot, a také s jeho kolegou Fejčarem. Vlastně se jednalo o první články, co jsem v Respektu udělal.
A hned se dostaly na titulní stranu. Přitom jste tam v tu dobu byl jen velmi krátkou dobu…
Týden… Nicméně titulka nebyla mojí zásluhou. Já jsem tehdy, abych byl uveden do chodu redakce, byl poslán nadřízenými udělat rozhovor s těmito dvěma chlápky. To, že se pak objevily na obálce, byla spíše náhoda.
Přitom tehdy asi nebyl Respekt tak slavný…
Byl, to si pište! Já strašně toužil být jejich redaktorem. Četl jsem ho od začátku. Nejdříve jako středoškolák, pak jsem šel na vysokou a stále jsem ho považoval za nejlepší časopis. Opravdu moc jsem chtěl pro ně psát, nicméně to pro mě bylo asi tak nemyslitelné, jako kdyby mi najednou fotbalový Arsenal, jehož jsem fanouškem, nabídl okamžitou smlouvu. Nicméně pak se to stalo. Ani nevím, jak na mě narazili. Sháněli někoho mladého a levného, kdo by jim pobíhal s diktafonem a plnil jejich příkazy. Oni mě tedy málem za čtrnáct dní vyhodili, nicméně jsem se zachránil jedním textem o Romech.
Málem vyhodili? Proč?
Protože mi to nešlo. Tehdy jsme tam přišli dva, přičemž toho druhého mladíka vyřadili. Když Vám řeknu, že tím vyhozeným chudákem byl Jaroslav Plesl (dnešní šéfredaktor MF DNES, pozn. autorů), tak Vám to asi bude připadat vtipné.
Z ráčkování si umím udělat srandu
Vy máte jistou logopedickou vadu. Hrála nějakou roli při vaší práci v začátcích?
Ne, já se s ní smířil ve 12 letech, takže jsem ji neřešil. Překvapivě mě vzali do České televize, kde si asi po dvou týdnech řekli, že z toho udělají jistou „ochrannou známku“.
A v osobním životě Vám to nepřekáží?
Lidé se mě pokouší urážet, ale já si ze sebe umím udělat srandu. Myslím, že jsou horší charakterové vady. Na druhou stranu, Jonathan Ross z BBC taky ráčkoval. Těm, kterým vadím, mně nemusí poslouchat. Někteří si naopak tak zvykli, že jim na tom nepřijde nic zvláštního. Nicméně nedávno řekla má tříletá dcera řekla čistě,,r”, tak mám radost, že děti jsou v pohodě.
Vraťme se ještě k Romům, které jste zmínil. Ze začátku jste o nich hodně psal. Změnilo se za ty roky jejich mediální vnímání?
Bohužel moc ne. Já jsem psal hodně o rasismu. Některé případy jsem sledoval od začátku do konce, jako například vraždu Tibora Daniho z roku 1993.
Jak to s Romy, dle Vás, vypadá v televizi?
Nedávno jsem se o Romech bavil s Richardem Samkem z České televize, kde pozici, dříve vyhrazenou právě jim, vystřídali neexistující migranti. Nicméně toto místo budou mít za chvíli zpět. Co se ale určitě vrací, je určitá naivní myšlenka, že roste silná intelektuální romská elita. Ona sice existuje, je ovšem i dle jejích samotných příslušníků, výrazně menší, než se očekávalo. Ten problém je tedy hlubší, než jsme si v devadesátých letech mysleli.
Myslíte, že se tato situace může zlepšit?
Doufám, že ano. Bude ovšem zapotřebí spousta času, financí a společenské trpělivosti. Může to setrvávat v současném stavu, což asi dlouho nevydrží, nebo můžeme očekávat mírné zlepšení. Na druhou stranu bývalá poslankyně Unie svobody, Monika Mihaličková, která byla v Romee a stará se o stipendia pro romské středoškoláky tvrdí, že počet těch „romských elit“ narůstá, což je pravděpodobně to, co si máme přát.
Ovčáčkova funkce převyšuje jeho intelekt
Kdo vyhraje letošní Křišťálovou lupu?
DVTV, protože ti vyhrají vždycky, nebo Deník N, protože jsou miláčci establishmentu. Myslím, že vyhraje i Michal Bláha z Hlídače státu, který si Lupu zaslouží. Jinak já ji sice budu předávat, ale ta cena se přeceňuje.
Když už jste zmínil Deník N, jaký máte názor na zveřejnění konverzace mezi Jiřím Ovčáčkem a redaktorem tohoto periodika, Lukášem Prchalem?
Naprosto jednoznačný, zveřejnění od pana Prchala bylo naprosto správné. Mluvčí krade naše peníze. Ve svém pracovním čase nedělá, co má. Ta funkce převyšuje jeho schopnosti a intelekt. Jako novinář byl velice průměrný, a to ještě používám velmi lichotivé hodnocení. Navíc byl zkorumpovaný, což je veřejně dokazatelné a je ředitelem instituce, kde dýchá vzduch vysoko nad svou intelektuální třídou. Až mu skončí jeho poměr, bude dělat zástupce domácího tisku někde na Parlamentních listech. Jeho práce je velice neprofesionální, ale jeho nadřízení ho přesně z tohoto důvodu mají.
Je tato odpověď také důvod, že se neobjevuje ve vaší tvorbě?
Ano, on na zmínění přesně čeká. Ovčáčkovi je 40 let a za svou novinářskou kariéru nebyl ani úspěšný. Novináři z něj měli srandu a nikdy nic významného nedokázal. My si neděláme legraci pouze ze tří věcí. Zaprvé Brno, protože dělat si legraci z něj není cool. Dále Soukup, jelikož je,,attention whore” a Ovčáček, protože je to nula.
Právě hradní mluvčí, a nejen on, vytváří silný mediální nátlak na ČT. Myslíte, že ho dokáže ustát?
Nápor teď poroste, protože na jaře budou poslanci volit nové členy její mediální rady. Pod velkým tlakem se ČT chová defenzivně. Tato podoba veřejné instituce v postkomunistickém státě není samozřejmá. Podívejte se, jak vypadají televize v sousedních státech, ČT je v relativně slušném stavu, který je ale trochu nalomený.
V mediálních rádách nicméně již dnes zasedají kontroverzní osobnosti…
Některé kreatury, co tam jsou, nepochopím. Třeba Tomáš Kňourek, člen Rady Českého rozhlasu. Ten nejvýš, kam přispíval byl časopis na Praze 8. Nic proti tomu, já také přispívám do časopisu v naší čtvrti, ale aby byl jedním z těch devíti lidí, co nejlépe rozumí veřejnoprávnímu rozhlasu v republice? V radě ČTK Žantovský, tam zřejmě začala devalvace. Méně mi vadí Jakl, alespoň něco ví. Ideologicky je mimo, byl vždy výstřední.
Lukačevič do naší tvorby nezasahuje, s Veselovským soupeřit nechci
Ivo Lukačovič po dlouhé době promluvil na Twitteru, kde se vyjádřil ke koupi televize Nova skupinou PPF Petra Kellnera. Je jeho komentář správný?
Je majitel firmy, pro kterou pracuji. Odpověď zveřejnil na svůj soukromý účet, ze kterého hned nepoznáte, že je jeho. Lukačovičovou velkou výhodou a cností je, že se nezabývá našim obsahem a vůbec se nesnaží do něj zasahovat. Co se týče Petra Kellnera, co já vím, jsou přátelé a on si, jako majitel Seznamu, píše na svůj soukromý twitter, co chce. On to nenapsal za firmu, takže je to úplně fér situace. Jeho chování k Seznam Zprávám je příkladné. Dneska se hledá dobrý majitel a vydavatel velice těžko.
Když už jsme u Twitteru, Vy sám jste druhým nesledovanějším novinářem na české scéně. Před Vámi je už jen Martin Veselovský. Máte v plánu ho předehnat?
Já s ním nechci soutěžit, je skvělý ve všem, co dělá. Jediné, co bych chtěl, je moderovat jako on. Veselovský je jedinečný a měl moderovat Události, komentáře. Je chyba České televize, že si ho tenkrát nechala odejít.
Blížíme se k závěru našeho rozhovoru. Chtěl byste něco vzkázat našim čtenářům?
Neberte drogy, neberte drogy, neberte nikomu drogy. To jest mým vzkazem.